Termín asertivita je odvozen z anglického slovesa „to assert“ – prosadit. Často se asertivita chápe jako jednání vedoucí k prosazení vlastních zájmů, ev. k ubránění se před nároky okolí. Podnětem k velkému zájmu o asertivitu a k nejrůznějším výcvikům asertivity byla hnutí v USA pod myšlenkou „Neříkej ano, když myslíš ne“. Asertivní je takové jednání, které není ani plaché a nesmělé, ale ani agresivní. Výhodné se zdá chápat asertivní jednání jako takové, které zachová sebeúctu jednající osoby. To v praxi znamená, že člověk dostatečně jasně sděluje své pocity, záměry a přání a prosazuje je, ale je připraven i ustoupit. Tak mohu např. odstoupit od hádky, odejít tzv. „s nepořízenou“, ale vědět, že v dané chvíli to bylo pro mě jediné přijatelné řešení, abych nekřičel (neplakal, nesliboval, neprosil atp.). Široce chápané vedení k asertivnímu chování má současně zvyšovat citlivost k dění v sobě, učit se vnitřní pocity a různá hnutí mezi sebou rozlišovat; učit se takové pocity pojmenovat, dávat je najevo a také je vnímat u druhých lidí; případné zájmy a potřeby prosadit, obhájit atp. Zkráceně jde o pravidlo „3P“: poznání, projevení a prosazení. Při praktickém výcviku asertivních dovedností jsou probírána témata příjímání a dávání komplimentů, přijímání kritiky, obrana před afektivním útokem, důsledné žádání atp. Základní myšlenky asertivního jednání jsou shrnuté v podobě tzv. asertivních práv (např. máš právo být sám sebou; máš právo změnit názor; máš právo říci „já nevím“, „já ti nerozumím“ atd.). Důležité ovšem je, že s tím jde ruku v ruce i odpovědnost za následky svého chování.
Z knihy
