Způsob, kterým si jedinec vysvětluje své chování či hledá příčiny chování  a jednání druhých lidí. „Učitel si na mě zasedl“, „Měl jsem smůlu (štěstí)“, „Bylo to moc těžké“, „Dostal jsem jedinou otázku, kterou jsem uměl“. Lze rozlišit příčiny: vnější neboli situační (obtížnost úkolu, nálada učitele, náhoda), vnitřní neboli dispoziční (schopnosti jedince, úsilí, tréma, důkladnost domácí přípravy), stabilní (obtížnost předmětu, vyhraněný postoj učitele), nestabilní (pozornost, únava, štěstí), ovlivnitelné (soustředěnost), neovlivnitelné (malé schopnosti, smůla). Někteří jedinci trvale vysvětlují všechny své neúspěchy vnějšími okolnostmi (smůla, nepříznivé poměry), zatímco jiní hledají „vinu“ za všechno výlučně v sobě) často se vyskytuje u deprese; jsem nemožný, hloupý, nic nedokážu). Obecnější tendence je, že úspěch vysvětlujeme vlastní zásluhou, zatímco neúspěch máme tendenci připisovat jiným. Při pozorování událostí )např. autonehody) mají svědkové tendenci připisovat vinu řidiči a příliš neberou v úvahu podmínky, které mohly způsobit nehodu nezávisle na řidiči (tzv. základní atribuční chyba).

 

 

Z knihy

Název: Slovník základních pojmů z psychologie, nakladatelství: Fortuna, vydání: 2000, ISBN 80-7168-683-2, knihu si můžete koupit zde.