Obecně schopnost systému řídit sám sebe. V psychologii je to způsob psychického řízení chování a činnosti, vyznačující se samostatným kladením cílů, přípravou a realizací plánu k jejich dosažení a kontrolou výsledků, doplněnou o případnou korekci postupu (v případě rozdílu mezi dosaženým a stanoveným cílem). V autoregulaci spolupůsobí několik psychických procesů a složek osobnosti: poznávací, emoční a motivační procesy, já, sebeobraz a sebehodnocení, vůle, hodnoty, hodnotová orientace, zpětnovazební mechanismy. Úroveň autoregulace je závislá na vývoji jedince a jeho socializaci. U novorozence je autoregulace založena na hédonistickém principu (libosti a nelibosti) a směřuje (s pomocí dospělých) k uchování homeostázy. Ve vývoji je chování dítěte zpočátku řízeno a kontrolováno zvnějšku (rodiče, vychovatelé, učitelé);postupně si osvojuje společenské hodnoty a normy, které potlačují jeho egocentrismus (orintaci na vlastní prospěch a příjemné prožitky) s cílem dosáhnout nahrazení vnější kontroly (uskutečňované odměnami a tresty) autoregulačním systémem (tj. vlastním řízením a kontrolou chování a činnosti v souladu se společenskými požadavky, aniž by bylo nutné uplatňovat vnější tlak a kontrolu). S úrovní autoregulace také souvisí míra sebekontroly, sebeovládání a sebehodnocení.
Z knihy
