Vývojové období zahrnující pubertu a adolescenci. Puberta, též pubescence, je období zasahující starší školní věk, to je přibližně věk od 11 do 15 let. Obvykle se uvádí, že v raném dětství jde o nejbouřlivější období ve vývoji jedince, které přináší komplexní proměnu do jeho života, modifikuje všechny složky jeho osobnosti. Puberta je především důležitý biologický mezník, dochází k anatomicko-fyziologickému zrání (včetně sexuálního). Tělesné zrání je stimulem pro další psychosociální změny. Tělesná proměna v pubertě má subjektivně různý význam, u dívek je zpravidla prožívaná intenzivněji než u chlapců. Tělesné změny jsou podmíněny proměnami hormonálních funkcí, jež působí i na emoční rozkolísanost. Emoční reakce pubescenta jsou nápadnější, citlivější, impulzivnější, možná méně přiměřené, s dostatkem sebeovládání (větší četnost konfliktů). Emoční nevyrovnanost představuje pro pubescenta ztrátu předchozí jistoty a stability, větší zranitelnost. Dále se dynamicky rozvíjí abstraktní pojmově-logické myšlení, čímž se uvolňují vazby na časový a prostorový úsek momentálně prožívané konkrétní reality, pubescent uvažuje více o možnostech, je schopen integrovat a kombinovat různé myšlenky. To se projevuje i v hyperkritičnosti, polemičnosti a radikalismu, jež jsou rovněž obranou proti mnohoznačnosti světa, který postupně pubescenti uchopují a snaží se mu porozumět. Pro toto období je typická snaha vymanit se ze závislosti na autoritách, získat novou vlastní identitu i sociální samostatnost. Mění se vztah k autoritám (rodičům i učitelům). Do puberty náleží sociální mezník – volba další vzdělávací aktivity. Intenzivně probíhá emancipace od původní rodiny, která neznamená zrušení citové vazby k rodičům, ale proměnu vztahů směrem k výraznější autonomii pubescenta. Na významu nabývá vliv vrstevnické skupiny, která slouží jako opora stávající identity. Skupinová identita představuje přechodnou fázi k rozvoji individuální identity. Role ve skupině představují důležitou zkušenost s pozicí v sociální skupině. Přátelství má charakter důvěry a porozumění. Objevují se první lásky. Často vzniká nerovnováha (rozpor) mezi jednotlivými charakteristikami jedince, způsobená složitostí všech proměn a jejich vzájemných vztahů a souvislostí. Dospívající přestává být dítětem, ale dospělým se ještě nestal. Adolescence je druhou fází období dospívání, následuje po pubertě, zasahuje věk přibližně od 15 do 20 let a je „klidnější“ než puberta. Vstup do adolescence je biologicky ohraničen pohlavním dozráním. Prožitky adolescentů jsou autentické, je kladen důraz na citový aspekt hodnocení. Adolescenti preferují intenzivní prožitky, usilují o absolutní řešení (například v citových vztazích, morálním hodnocení), mají potřebu neodkladného uspokojení (projevuje se tendencí zkrátit dobu k dosažení vytčeného cíle). Adolescenti umí flexibilně užívat formálních logických operací, ale nemají dostatek zkušeností, což jim umožňuje uvažovat dosti radikálně. V adolescenci se dotvářejí obecné strategie chování ve vztahu k výkonu i vlastní sociální pozici. Významným sociálním mezníkem je dosažení plnoletost. Období adolescence má z psychosociálního hlediska charakter přechodného období, poskytuje jedinci čas a možnost stát se dospělým. Jedinec pokračuje ve vytváření své identity. Rozvíjí se proces osamostatňování až k dosažení relativně úplné autonomie. Přibližuje se dosažení role dospělého. Profesní role má zatím přechodný charakter (student, učeň), ale do jisté míry předurčuje budoucí sociální zařazení. Situaci původní rodině hodnotí adolescenti ze svého pohledu, odmítají kompromisy, neberou v úvahu, že potřeby rodičů mohou být jiné. Separace od rodiny nebývá často popřením rodinných hodnot, ale spíše jejich transformací. Pocit jistoty je významně vázán k vrstevnickým vztahům. Adolescenti dozrávají k naplnění sexuální role, i když pro trvalý vztah ještě nebývají dostatečně zralí.
Z knihy
