Všechny finan?ní krize jsou výsledkem zadlužování, které se n?jakým zp?sobem nebezpe?n? vzdálilo možnostem svého splacení. Nedávná finan?ní krize nebyla výjimkou. Vlády, které ?adu soukromých dluh? d?íve nebo pozd?ji p?ímo nebo nep?ímo p?ebírají, však sou?asn? p?ispívají k jejich vzniku.
Vlády samoz?ejm? osoby ani podniky k tomu, aby si brali p?j?ky, nenutí. Svou politikou da?ových zvýhodn?ní, tj. ?áste?ným subvencováním dluh?, je však tímto sm?rem ve v?tšin? zemí „postrkují“.
Domácnosti si z daňového základu mohou odepisovat úroky z hypoték. Podobně si mohou odpisem úroků z úvěrů snížit daňový základ i firmy. Zdroje svého financování si sice mohou obstarat nejen půjčováním, ale i reinvestováním zisků nebo zvyšováním vlastního kapitálu (emisí akcií), daňovou výhodu získají však pouze tehdy, pokud se zadluží. Není proto překvapující, že podniky půjčky před navyšováním kapitálu upřednostňují.
Otazníky daňové politiky
Daňová zvýhodnění půjček jsou tradiční a v mnoha zemích stejně stará jako daně z příjmů samy. To nic nemění na to, že nalézt pro ně ekonomické zdůvodnění je obtížné.
Za prvé, v rozporu s častou představou platí, že tato zvýhodnění jsou nepotřebná. Pokud jde o bydlení, jen málo lidí si našetří tolik, aby si mohlo koupit dům či nový byt v hotovosti. Domácnosti uvažující o koupi bydlení tak přirozeně tíhnou k hypotékám a velmi pravděpodobně by si je pořídily i bez daňových úlev (i když jejich motivace financovat hypotékou téměř celou cenu bydlení by byla pravděpodobně nižší).
Podniky si rády půjčují, protože jim to dává možnost využít „finanční páky“, a tak na základě relativně malého vlastního kapitálu sklízet potenciálně velké zisky. Sklon podniků půjčovat si by proto za nepřítomnosti daňového zvýhodňování úvěrů zcela jistě nezmizel.
Za druhé, jen obtížně lze tvrdit, že podpora úvěrů přináší sociální výhody. Obhájci odpočtů úroků u hypotéčních úvěru zpravidla argumentují tím, že se jimi zvyšují počty vlastníků domů či bytů. Zkušenosti zemí, kde byly odpočty úroků u hypoték zrušeny, však naznačují, že podíl vlastníků osobního bydlení neklesl. Daňové úlevy mají zpravidla právě opačný efekt: vedou k růstu ceny bydlení, a mohou tak jeho dostupnost spíše omezovat.
Podobně i odpočty úroků u podnikových dluhů sice firmám, které se zadlužují, snižují jejich daňové základy, současně však snižují celkový výběr daně, a vedou tak k nutnosti vyšší úrovně zdanění podnikových zisků. Jejich výsledkem je tak pouze nespravedlivá výhoda poskytovaná podnikům, které si půjčují více než jiné.
Náklady spojené s deformací trhu
Výhody daňových úlev jsou tak do značné míry iluzorní. Jejich náklady jsou však reálné, mimo jiné v důsledku toho, že deformují ekonomické motivace.
Ekonomice se obecně daří nejlépe, pokud se lidé i podniky rozhodují na základě reálných, nikoli daňových důvodů. Rozhodnutí řízená možnostmi snížení daňového zatížení až na výjimky (spojené s vlivem externalit, to však není tento případ) žádnou přidanou hodnotu pro společnost nevytvářejí. Daňový systém by proto měl být ke způsobu financování v maximální míře neutrální, jinými slovy, neměl by rozlišovat mezi financováním formou dluhů a vlastním kapitálem, ani mezi bydlením a dalšími investicemi, například investicemi do osobního vzdělání.
Ve skutečnosti tomu tak většinou není, a co je ještě horší, dluhy mají, jak jsme v minulých letech viděli, sklon umocňovat riziko. Podniky či domácnosti, které se vyšší měrou zadlužují, zvyšují pravděpodobnost špatných investičních rozhodnutí vedoucích nejen k jejich vlastní platební neschopnosti, ale přinášejících i negativní řetězové důsledky pro celé hospodářství. Vyjádřeno jinými slovy, ekonomika zatížená dluhy je ze své podstaty křehčí a kolísavější.
Neznamená to pochopitelně, že daňový systém finanční krizi způsobil. Všechny tyto daňové úlevy působí již dlouho. Daňové stimuly však celkový objem úvěrů domácností a podniků výrazně zvyšují. Podporovat osoby i firmy, aby se zadlužovaly, obecně není dobrý nápad.
Politické bariéry
Daňové úlevy poskytované úvěrovému financování není pochopitelně snadné změnit. Řada zemí se o zmenšení daňových úlev pro zadlužující se podnikatele i o restrikce úlev v oblasti hypotéčních úvěrů pokusila, ale neuspěla. Dílčí reformy však v některých zemích prošly.
Velká Británie zrušila úlevy u hypoték v roce 2000, Belgie již neumožňuje daňové úlevy u korporátních dluhů, Německo a Dánsko možnost odpisů úroků pro podnikatele v roce 2008 výrazně omezilo.
Nejpředvídatelnější překážka těchto změn je ve většině zemí politická, ta největší však může být psychologická. Daňové úlevy pro úvěry již existují tak dlouho, že je téměř nemožné si jejich změnu představit. Jejich vliv na ekonomické chování je navíc podceňován. Subvencování dluhů tak může vypadat neškodně prostě jen proto, že již funguje dlouho. Udržování špatného zvyku po dlouhou dobu však tento zvyk nečiní méně škodlivým.
Jan Urban,
Consilium Group,
Management Consultants
