Princip, který byl původně objeven v biologii v 19. stol. a podle kterého organismus směřuje k udržování stálosti vnitřního prostředí (fyzikálního a chemického) narušovaného vnějšími (životními) podmínkami i vlastními fyziologickými procesy. Později, ve třicátých letech 20. stol., označil W. B. Cannon tento princip termínem hemoeostáza. Do psychologie byl zaveden analogicky s biologií, jako tendence k udržování psychické rovnováhy. Stal se jedním z vysvětlujících principů motivace, kdy především uspokojování potřeb slouží k nastolování narušené rovnováhy. Homeostáza nepochybně vysvětluje příčiny chování živočichů a v mnohém i biologické fungování člověka, ale mnozí autoři ostře kritizují aplikaci principu homeostázy na vysvětlení motivace lidského chování (člověk např. vynakládá námahu, podstupuje oběti aj., což fakticky vede k narušení optimálního psychického stavu).
Z knihy
