Existuje celá řada pojetí inteligence, např., že inteligence je obecná rozumová schopnost, která je každému člověku daná ve větší či menší míře. Proti tomu existují pojetí, která tvrdí, že existuje větší množství nezávislých inteligencí. V současné době je poměrně uznávané pojetí amerického psychologa H. Gardnera, který představil model vícečetné inteligence. Říká, že existuje inteligence lingvistická, hudební, logicko-matematická, prostorová, pohybová, osobní (interpersonální a intrapersonální), přírodovědecká a zvažuje možnost inteligence existenciální. Míra se zjišťuje inteligenčními testy a vyjadřujeme ji inteligenčním kvocientem (IQ). Ten se dříve stanovoval jako stonásobek poměru mezi mentální a chronogickým věkem (při mentálním věku 13 a chronologickém věku 10 je výsledný IQ 130). Zhruba již šedesát let však vyjadřujeme IQ jako odchylku výkonu jedince od průměru vzorku populace, na které byl test standardizován. IQ 130 znamená, že jedinec podal v testu výkon lepší nebo stejný než dosáhlo více jak 80 % populace. Vzhledem k tomu, že test je možné standardizovat u různě definovaných populací, může stejný výkon v testu vyjadřovat různá IQ v závislosti na skupině (např. vzhledem k celé populaci devatenáctiletých v České republice je výsledek v testu nadprůměrný, ve srovnání s přijatými uchazeči na vyšokou školu může být stejný výsledek jen průměrný).
Z knihy
