Já ( I ) – To, co jsem. Je v neustálé interakci s Me (takový, jak mě vidí jiní). Jedná se o konstrukty symbolického interakcionismu.
Z knihy: Název: Kvalitativní výzkum, nakladatelství: Portál, vydání: 2005, ISBN 80-7367-040-2, knihu si můžete koupit zde.
Označované též termínem ego (zavedeným S. Freudem, avšak v jeho pojetí majícím specifický význam – viz psychologické směry – psychoanalýza). Jevy, které se vztahují k já se souhrnně označují jako jáství. Já je hypotetický konstrukt, který má integrující, organizující roli v duševním životě člověka, resp. osobnosti. Utváří se přibližně ve 2,5 – 3 letech postupným odlišováním sebe sama od okolního prostředí, nejprve uvědomováním si vlastního těla, jeho ohraničenosti a oddělenosti od ostatního světa, později uvědoměním si své vlastní jedinečnosti (jednoznačným výsledkem tohoto procesu je správné užívání osobního zájmena já). Utváření já však pokračuje po celý život, i když některé charakteristiky jsou relativně stálé. Rozlišuje se já jako subjekt a já jako objekt. Já jako subjekt (činné já) je uvědoměním si sebe sama jako činitele – já chci, já dělám. Já si nepřeji aj. (jazykově se označuje v angl. I, v něm. Ich). V tomto smyslu je já spojováno především s vůlí a autoregulací, tj. řízením vlastního chování a ovlivňováním vlastního prožívání. Já jako objekt je chápáno ve smyslu objektu sebereflexe,tj. vědomého sebepoznání a sebehodnocení, jako obraz sebe sama (jazykově se vyjadřuje v ang. self, v něm. Selbst). K vyjádření sebereflexe se v psychologii používá několik pojmů. Sebepojetím se myslí především kognitivní obraz jako výsledek sebepoznávání a sebeporozumění; jsou to poznatky o vlastním já organizované v podobě sebeschémat, mající podobu hierarchického uspořádání podle důležitosti, jakou jednotlivým poznatkům jedinec přikládá (patří sem např. mínění o svém vzhledu, schopnostem, sociálních dovednostech, statusu aj.). Dále se používá pojem sebehodnocení či hodnota sebe sama), který kromě složky poznávací zahrnuje také složku emoční; ta vyjadřuje uspokojení, libost, či nespokojenost, nelibost se sebou samým ve srovnání s jinými lidmi (resp. jejich očekáváním), nebo s tím, jakým by chtěl člověk být (ideální já). Rozpor mezi aktuálním a vlastním ideálem je prožíván jako zklamání, rozčarování, frustrace. Při nenaplňování očekávání druhých lidí se objevují depresivní pocity a obava ze ztráty jejich přízně. Pojem vědomí vlastní hodnoty je těsně vázán na morálku, hodnotovou orientaci a smysl vlastního života. Na utváření obrazu sebe sama se podílí několik činitelů. Vedle dispozičních charakteristik osobnosti (temperament, intelekt) jsou to především vztahy k sociálnímu prostředí a zkušenost z nich: jak se jedinec vidí ve vztazích jiných lidí k němu, srovnání s jinými lidmi a ověřování, co je správné, přejímání sociálních rolí aj. Kromě toho platí obecně, že lidé si vybírají ty informace, které potvrzují jejich dosavadní představy o sobě samých. Poznání a hodnocení sebe sama se projevuje v chování člověka uvědomovaně i nevědomě v mnoha různých formách. K zajištění stálosti a soudržnosti sebeobrazu a zabránění jeho případnému ohrožení či narušení používá člověk různých obranných mechanismů (racionalizace, projekce, regrese atd.). Tradičně se rozlišují tři roviny já: a) já (vyjadřuje, co o sobě člověk soudí, jaký skutečně je), b) zrcadlové já (též sociální, které představuje názory jedince na to, jak ho vidí jiní lidé), c) ideální já (představa toho, jaký by chtěl člověk být). Rozdíl mezi reálnými a ideálním já vyjadřuje tzv. síla ega; čím menší je tento rozdíl, tím silnější je ego, a čím je rozdíl větší, tím slabší je ego a člověk je sám se sebou nespokojenější.
Z knihy
