Znaková soustava, která vznikla ve vývoji určité společnosti (přirozený jazyk) nebo byla vytvořena na základě určitých pravidel a úmluvy (umělý jazyk). Každý jazyk má slovní zásobu (lexikon), gramatickou stavbu (gramatiku) a zákonitosti tvoření vět (syntax). Znakem obecně je předmět či jev, který zastupuje jiný předmět, jev, proces. Znak a znakové soustavy lze analyzovat ve třech rovinách: a) syntaktické – vztahy mezi jednotlivými znaky, b) sémantické – významy znaků (jaký je vztah znaku k tomu, co označuje), c) pragmatické – užívání znaků. Význam znaku má dvě stránky: denotát (objektivní význam) a konotát (subjektivní význam). Denotativní význam je to, co znak označuje; o jeho co nejpřesnější vymezení usiluje věda (např. škola je definována jako výchovně vzdělávací instituce, která ... atd.). Konotativní význam je to, co předmět zastupovaný znakem znamená pro jedince (jeho názory, emocionální vztah, tendence k určitému chování). Z psychologického hlediska je podstatné zjistit (měří se metodou sémantického diferenciálu) konotativní význam, který může přispět k objasnění chování člověka.jazykovým znakem je slovo, které má stránku smyslovou (u mluveného slova zvukovou, u psaného obrazovou) a obsahovou, významovou. Hlavními funkcemi jazyka jsou komunikace (sdělování významů) a poznávání. Jazykové znaky zastupují reálné předměty i nevnímatelné jevy a umožňují tak poznávat člověku i to, co sám vnímat nemůže, nebo co má abstraktní podobu. Jazykový znak obsahuje zobecněné poznání. Psychologie studuje osvojování si jazyka v ontogenetickém vývoji, používáním znaků a jejich významů atd. Jazyk je přirozeným základem řeči, řečový projev je konkrétním používáním jazyka a využitím toho, co jazyk nabízí.
Z knihy
