Vyšší poznávací proces. Oproti poznávání bezprostřednímu a názornému (vnímání) je myšlení poznávacím zprostředkovaným a zobecněným. Vychází sice ze smyslového poznávání, ale dalece překračuje jeho hranice tím, že poznává i vlastnosti a děje smyslům nepřístupné (např. rychlost světla, průběh mnoha chemických reakcí aj.) a vztahy mezi jevy. Je nezávislé na bezprostřední realitě, protože pracuje se znaky a symboly (slova, matematické symboly, chemické značky aj.), které ji zastupují. Myšlení je poznáním zobecněným (díky myšlenkovým operacím), tj. dokáže najít podstatné vlastnosti a vztahy mezi nimi, které jsou vyjádřitelné v pojmech (např. různě barevné a různě velké obrazce bude spojovat jejich tvar – čtverec, kruh apod.). Je dokonalejším poznáním a chápáním světa v jeho podstatných vlastnostech a vztazích, které nejsou vnímatelné ani představitelné. Myšlení velmi úzce souvisí s řečí, ale není s ní totožné. Řeč je považována za nejčastější nástroj myšlení, protože tento poznávací proces ponejvíce operuje s jazykovými znaky. Tzv. vnitřní řeč však zahrnuje i nejazykové znaky, symboly a představy, se kterými operují myšlenkové procesy. Na druhé straně je řeč prostředkem pro vyjádření a předávání myšlenek mezi lidmi. Myšlení rovněž velmi úzce souvisí s pamětí, která uchovává získané poznatky a vybavuje je v případech potřeby srovnávání s novými jevy a při řešení nových problémů. Vybrané poznatky, případně obohacené o poznatky nové, jsou zpětně ukládány do paměti. Myšlení probíhá prostřednictvím myšlenkových operací; k základním patří analýza (myšlenkové rozložení celku na části), syntéza (myšlenkové sloučení jednotlivých prvků do smysluplného celku), abstrakce (vyčlenění podstatných a odhlížení od nepodstatných vlastností a znaků předmětů, jevu, události), generalizace (zobecnění – nalezení principu, který vystihuje podstatné a pro více jevů nebo předmětů společné vlastnosti, srovnávání (komparace – zjišťování, zda předměty nebo jevy jsou totožné, podobné nebo odlišné), třídění (klasifikace – rozdělování předmětů nebo jevů podle jedné nebo více vlastností do jednotlivých skupin). K operacím se dále řadí např. usuzování (induktivní, deduktivní, z analogie), konkretizace, specifikace aj. S přihlédnutím k různým aspektům lze rozlišit několik druhů myšlení: konkrétní (zacházení s předměty v určité konkrétní situaci a nalézání jejich podstatných vlastností a vztahů nebo kombinováním představ ve vědomí; jisté formy konkrétního myšlení se patrně vyskytují i u vývojově nejvýše stojících zvířat), abstraktní (operování se znaky a symboly, které jsou výsledkem abstrakce a zobecnění; některé z nich nemají hmatatelný předmět, existují jen jako pojmy – spravedlnost aj.; je vlastní jen člověku), konvergentní (nalezení jedné správné odpovědi či jednoho možného řešení problému), divergentní (vícesměrné myšlení, které se nespokojuje s jedním možným řešením; je považováno za jeden z faktorů tvořivosti), intuitivní (není ve všech fázích plně uvědomované, výsledek se objevuje náhle, jakoby intuitivně), diskursivní (plně uvědomované ve všech krocích, operacích, postupech) a další. Psychologie ponejvíce studuje myšlení jako řešení problému a utváření pojmů.
Z knihy
