Jeden mrzák neměl nohy. Nemohl se proto na ně postavit, aby se rozhlédl po zahradě, ve které rostlo několik fíkovníků, na nichž právě dozrávaly fíky. Tolik po nich toužil. Místo toho se po rukou prodíral porostem, který jej drápal do obličeje. Přes křoví dohlédl tak na jeden krok dopředu.

To slepec máchal rukama, jako když rozhazuje sítě. Když už v nich uvízla nějaká větvička, žádný plod na ni nebyl. Byl totiž u nesprávného stromu. Najednou jej vyrušil hlomoz, který mohlo natropit jedině nějaké velké zvíře. Jen aby to nebyla nějaká šelma, byl strachy bez sebe.

Mrzák najednou uviděl nohy a pak celé tělo, které se přímo na něj valily. Slepec zakopl a pomyslel si, že už je lapen a že konec je zde. Trvalo jim, než se zklidnili. Ten slepec se jmenoval Dunaš a mrzákovi říkali Moše. Alespoň tak se představili a už nebyli sami v zahradě, ve které zrály fíky.

A tak beznohého Moše napadlo, že by si mohl vlézt Dunašovi na ramena. A ejhle, uviděli ten správný strom a dosáhli na ovoce, které viselo výš, než každý sám dosáhli. A také viděli dál a mohli jít příměji za svým cílem. Teď byli spolu.

Převyprávěno dle Jacoba J. Petuchowského, 2003, str 42-43



Kým byl kdo?

Příběh, který je společným pro Židy i Araby, můžeme vnímat jako podobenství o srdci a rozumu, které mohou být spolu v míru či vyhlásit válku nebo příměří. Jen když jsou pospolu, mohou dosáhnout na výše rostoucí plody. Ono se říká, že o cíli si rozhodujeme srdcem, zatímco o prostředcích rozumem. Srdcem můžeme dohlédnout dál.


Kdo tedy byl srdcem? Mrzák či slepec?

Pro mě je to mrzák, ačkoliv opravdovými mrzáky se stáváme, když nám schází emoce. Ovšem mrzák dohlédl dál, ale scházela mu ta výkonná a racionální složka. Srdce nám dává směr, rozum dodává ty nejefektivnější nástroje.

Občas se potkám s manažerem, který se vší vážností tvrdí, že emoce do managementu nepatří, že si emoce schovává na doma. Věřím mu, že je úspěšný v takovém oddělování. Pochybuji však, že je to prospěšné pro něj samotného, pro firmu a lidi ve firmě. Člověk bez emocí je jako stroj. Ve strojovém chování mohu být efektivní, když chci, aby i druzí kolem mě se chovali jako stroje. Znamená to potlačit jejich osobnost, oddělit ji od očekávaného chování – role stroje. Snad nejdokonalejší oddělení osobnosti a role jsme mohli potkat v Norimberku, kde byla souzeny nacistické zločiny. Nemálo válečných zločinců bylo jinak vzornými otci, kteří měli zalíbení v umění.

________________________________________________________________________________________________________________

Vizitka: David Rusňák, spolumajitel a jednatel společností Compass DKD Czech s.r.o. a Compass Holding s.r.o.


Partnerství. Prví slovo, které mě po přečtení příběhu napadlo. Všichni si jistě uvědomujeme jeho důležitost v našem osobním životě. Je potřebou přinášející uspokojení, touhy a jejich naplnění. Někdy je velmi těžké je zachovat, ale snad právě boj o ně nás nejvíce vnitřně posiluje a partnerství samotné dále upevňuje. Není beze smyslu to, za co má smysl bojovat.
V práci, v podnikání, potkávám mnoho tzv. sólových jezdců, kteří mají pocit, že jakékoliv partnerství pro ně není důležité. Myslí si, že mají skvělou vizi a dost silné nohy, aby je donesly k jejímu uskutečnění. To jistě může být pravda. Ale v dnešním světě, kde business je stále dravější a konkurence silnější, kde zákazník požaduje čím dál vyšší kvalitu za nižší cenu, je partnerství tím nejdůležitějším pro dosažení opravdového úspěchu. Mnozí jednotlivci podceňují partnerství ve vztahu ke svým kolegům, a to na všech úrovních. Vidím rivalitu mezi zástupci vedení společností i mezi zaměstnanci. „Zdravá“ rivalita jistě může být prospěšná. Avšak dokážeme vždy odhadnout její míru?
Setkávám se s lidmi, kteří mají naprosto jasnou vizi, ale chybí jim dostatek sil, aby došli až k cíli, a naproti tomu se spoustou lidí, kteří jsou schopni být velmi zdatnými chodci, ale jejich vize je mlhavá a nejasná. Je to přirozené. Každý z nás vyniká v něčem.
Dobrý manažer by bezpochyby měl mít jasnou vizi a za pomoci svých kolegů, nadřízených i podřízených, usilovat o její naplnění, nalézat nejlepší cestu k ní vedoucí. Na této cestě se však také může stát, že některý z kolegů náhle procitne a začne vidět ještě o kousek dál, než bylo původně zamýšleno. V takovém případě by měl dotyčný manažer vzít spolu s ostatními svého kolegu na ramena a společně oné vize dosáhnout. Vím, zní to logicky. Ale jsou skutečně týmy ve většině firem natolik vyspělé, aby takové symbiózy (v pozitivním smyslu tohoto slova) byly schopné? Nejsme častěji svědky spíše intrik, zaslepování a vzájemného podrážení nohou namísto spolupráce?
Myslím, že správné naladění týmu je vrcholnou ukázkou schopností manažera, který ho vede. A velmi důležitou roli hraje i fakt, že je vždy nutné, aby způsobilosti lidí uvnitř týmu byly vyvážené. Nohy týmu by měly být dostatečně silné, aby se cestou nepodlomily a oči při následném pádu neporanilo všudypřítomné trní. A naopak, můžeme mít sebesilnější nohy, při dlouhé cestě k nejasnému cíli i ony podlehnou únavě. Skloubení těch správných vlastností je tím nejcennějším, ale i nejnáročnějším, čeho může vedoucí pracovník, a potažmo celý tým, dosáhnout. Pokud se to však podaří a dojdeme k vytyčenému cíli, pocit, který všichni zúčastnění zažívají, je mnohem silnější, než jakého mohou dosáhnout při svých sólových výpadech.
Víme, že ne vždy to v našich společnostech takto funguje. Bylo by báječné, kdyby ano. Ale už samotný fakt, že jsme si toho vědomi, nás výrazně posiluje. V našich týmech máme skvělé běžce i vizionáře a je jen na nás, jak tyto svébytné osobnosti dokážeme semknout v jednolitý celek. Nakolik se nám zdaří vytvořit pevný řád, který však zároveň vždy zůstane živý, organický.
A na závěr otázka/zamyšlení. Je skutečně nutné, aby nás k přemýšlení o partnerství donutila až neschopnost samostatného uspokojení svých tužeb, jak tomu bylo v dnešním příběhu?  Ano, jistě, výraz nejcennější neúspěch známe asi všichni. Ale nemáme jich za sebou už dost?

napsáno pro Hospodářské noviny, příloha Kariéra (3. září 2007)