Osel vezl náklad soli. Smekl se uprostřed řeky, v místě nejsilnějšího proudu. Než se postavil na vlastní, mnoho soli voda vzala sebou. Ejhle, náklad byl o hodně lehčí. Osel se přestal zlobit na řeku, její zrádné koryto a při příští výpravě na témže místě opět uklouzl. Přeci není žádný osel, aby se dřel. Tentokrát však vezl náklad hub. Houby do sebe vsákly vodu a osel neměl sílu vstát. Utonul.

Převyprávěno dle Ezopa, 1957, str.214



Jaké břemeno je v životě nejtěžší?

To, které není. Když není co nést.

Někteří manažeři vidí své působení v tom, že věci zjednodušují a hledají tu nejsnadnější cestu k cíli. I ten osel s nákladem soli došel do svého cíle, i když toho mnoho nedopravil. Nakonec jej přílišné usnadnění si úlohy zahubilo.

Je potřebné rozlišovat mezi věcmi snadnými a jednoduchými. Dělat jednoduché věci patří k těm nejtěžším věcem. Snaha něco ošidit, obejít, abych to měl snadnější nevede vždy k cíli, který má trvalejší hodnotu. Takový cíl vždy vyžaduje námahu.

_________________________________________________________________________________________________________________

Mária Tarábková
Manažerka redakce nakladatelství

Kterou cestou se vydat?

Příběh mi připomíná jeden ze základních manažerských problémů, který jsem i já nucena  řešit dnes a denně, totiž nutnost vést lidi tak, aby nepřistupovali k práci jako k mechanickému plnění dílčích úkolů, ale aby ji vnímali jako cestu vedoucí k plnění vyšších cílů. V mé oblasti působení, která má charakter vývojově-realizační práce, je tento předpoklad prakticky nevyhnutelný.

Pro splnění izolovaného úkolu není nutné poznat jeho smysl, neboť k němu lze dospět i zcela formálně a bez hlubšího porozumění kontextu. Pak je sice možná „odpracováno“, ale k posunu vpřed při tom jistě nedošlo. Může to být stejně nebezpečné jako v příběhu s oslem. Úkolem osla bylo vézt břemeno, nevnímal při tom však konečný cíl – dovézt celý náklad v pořádku tam, kde s ním někdo počítá. Právě v tom, že lidé mnohdy volí takové řešení, které je pro provedení úkolu snadné, krátkodobě výhodné, a to bez ohledu na dlouhodobý smysl a cíl úkolu, tedy šablonovitě, stereotypně a bez vnímání kontextu, spatřuji velké úskalí manažerské práce. Tak jednal osel, když použil usnadnění, které se mu jednou osvědčilo, podruhé ho však při zdánlivě podobné situaci připravilo o život…

Naopak vnímání vlastní práce jako činnosti směřující k vytčenému cíli vede člověka na každém kroku jeho práce a v jakékoli problémové situaci k opakovanému zvažování smyslu, kontextu a podmínek cíle, k němuž směřuje, a tedy k nutnosti flexibilně reagovat a volit řešení adekvátní situaci. Je to jistě náročnější v tom, že situace se neustále mění a elementů, které je třeba zvažovat, je vždy celá řada a tomu obvykle odpovídá i počet možných cest. S tím souvisí i neméně náročné a zdánlivě nikdy nekončící zdolávání překážek bránících dosažení cíle. Takový způsob řešení sice není snadný, může být krátkodobě méně výhodný, může vyžadovat mnohem větší vynaložení sil a prostředků, ale směřuje neomylně vpřed – k cíli. Vedle toho však v sobě ukrývá i další kvalitativní výhody. Důležitý je jeho „navigační“ parametr, případně poslání, které vytvářejí prostor pro samostatné řešení a tvořivost, a tedy prostor pro osobní realizaci a rozvoj. Pak nelze ustrnout ve stereotypu, neboť je nutné s ohledem na cíl a jeho kontext přemýšlet, porozumět tomu, co a proč dělám, na co nebo koho má moje jednání vliv a kam směřuji anebo mohu směřovat. A to je základním předpokladem správných řešení a dobrých nápadů.

A co si může manažer přát více než vést takovýto tým lidí? To znamená lidí, kteří dobře chápou cíl, případně poslání své práce a volí cestu ne nejsnadnější, ale tu, která vede k cíli.
Jak jednoduchý cíl pro manažera a jak nesnadná cesta k němu vede…