Základní forma učení. Proces, který vede za určitých podmínek k utvoření podmíněných reakcí (asociací, dočasných spojů). Jsou známy dva druhy podmiňování: klasické a operantní. Oba druhy byly objeveny při experimentech se zvířaty, později byly zjištěné poznatky aplikovány i na lidské učení. Postup klasického podmiňování objevil I. P. Pavlov (1904) při experimentech se psy (původně zkoumal fyziologii trávení). Zjistil, že když nepodmíněnému podnětu (potravě), který vyvolává nepodmíněnou reakci (salivaci – slinění), předchází původně indiferentní (pro organismus nevýznamný) podnět (světlo, zvonek), a tento postup se několikrát opakuje, začne indiferentní podnět přebírat funkci nepodmíněného podnětu (vyvolává slinění) a stává se podnětem podmíněným. Pavlov vysvětloval tento jev utvořením („proklestěním“) nové nervové dráhy v mozku mezi podmíněným a nepodmíněným podnětem a nazval jej podmíněným reflexem. Operantní paměť vychází z pokusů a teorie E. L. Thotndika (1898), které později rozvinul B. F. Skinner (1938) detailním zkoumáním podmínek, ze kterých podmiňování probíhá. Thorndike používal ve svých pokusech skříňku, do které dal hladové zvíře (kuře, kočku) a před klec misku s potravou. Aby se zvíře dostalo ven (k potravě), muselo provést nějakou pohybovou reakci, např stisknout páčku, zatáhnout drátěnou smyčku apod. Původně chaotické chování zvířete v kleci se postupně měnilo na přesně provedený úkon (Thorndike to nazval učení pokusem a omylem). Po provedení reakce následuje odměna v podobě potravy, která posiluje toto chování. Podle Thorndika spočívá podmiňování v upevňování spojů mezi podnětovou situací a pohybovou reakcí, která vede k nějaké odměně (tzv. zákon účinku), tj. chování má tendenci se opakovat, jestliže přineslo organismu nějaký užitek (stejně tak má organismus tendenci vyhnout se chování, které nevedlo k prospěchu, nebo bylo následováno trestem). Skinner podrobně zkoumal vliv různých podmínek na podmiňování v obdobných experimentech jako Thorndike (používal krysy, ale nejvíce jsou proslavené jeho pokusy s holuby). K jeho hlavním zjištěním patří rozlišení dvou druhů reakcí:
a) tzv. respondenty (reakce vyvolané pozorovatelným podnětem, ke kterým patří vrozené chování – nepodmíněné reflexy, instinkty),
b) tzv. operanty (reakce, u nichž nejsou patrné žádné vybavovací podněty, např. náhodné klovnutí holuba do terče, čímž se uvolní zrní; tyto reakce se stávají prostředkem dosažení cíle). Od Skinnerem vyčleněných operantů dostalo toto podmiňování svůj název. Používá se však také termín instrumentální podmiňování (odvozený od toho, že reakce se uskutečňuje prostřednictvím nějakého instrumentu – nástroje) a v české literatuře se také objevuje termín operační podmiňování (odvozený od operace, kterou musí organismus provést). Pro operantní podmiňování je charakteristické, že organismus se učí důsledkům vlastního chování, a to jak ve směru přiblížení se něčeho (dosažení odměny), tak vyhnutí se něčemu (trestu).
Široce byly diskutovány rozdíly mezi oběma druhy podmiňování; k nejdůležitějším patří to, že v klasickém podmiňování jde o pasivní reakci (kterou je navíc organismus vybaven) na experimentátorem jasně definovaný a kontrolovaný podnět a posílení po reakci následuje automaticky, zatímco u operativního podmiňování jde o aktivní chování (většinou novou pohybovou reakci), která je vyvolávána celou podnětovou situací a posílení následuje jen v případě jejího správného provedení.
Z knihy
