Vždy jsem byl plný obdivu k lidem hudebně nadaným. Možná proto, že mi nejvíce schází hudební nadání. Možná proto se mi do paměti vryl seriál Leonarda Bernsteina („Young People's Concerts with the New York Philharmonic“) či povídání Zdeňka Mácala o řízení orchestru v jakémsi televizním dokumentu. Odtud byl v roce 2007 jen krůček k představě HR konference s dirigentem, který něco poví o vedení hráčů. Nakonec jsem byl okouzlen Davidem Marečkem, ředitelem Filharmonie Brno, vtipným, kreativním a na „hřebíček trefujícím se“ člověkem. Záhy jsme se ocitli u témat, které přesahovaly do konference roku 2008. Spřádali jsme, jak do konference vtáhneme celý orchestr. A vůbec, jak dělat manažerská školení za účasti orchestru.
Neuděláme tradiční rozsazení, které bývá na tradičním koncertu. Nebude to vůbec tradiční koncert. Návštěvníci se podívají pod pokličku, jak se vaří skladby. Budou všude okolo a orchestr bude uprostřed. Při přípravě programu nás však nevedly pohnutky udělat něco jinak. Orchestr byl pro nás metaforou. Vždyť musí být snem každé špičkové firmy, aby měla souhru, vyznění jako orchestr, který se chopí známé skladby, ovšem originálně interpretované.
Může být v orchestru někdo, kdo se jen tak veze a přistupuje k dílu způsobem: „jen do výše svého platu“? Možná, ale jen chvíli. Nevydrží zde dlouho ten, koho hra příliš nebaví. Každý musí být profesionálem. Již na zkoušky musí přicházet připravený, aby obstál. Ovšem i hráči velmi rychle poznají, jestli dirigent je připravený. Prý do tří minut má orchestr jasnou představu o tom, jaký stojí před nimi dirigent a jak je připravený. Když ne, tak mu to dají pocítit. Stejně tak, když přijde pozdě a musí na něj čekat.
Jak ale může třeba mladý dirigent motivovat zkušené hráče k jinému pojetí, než jsou zvyklí? Určitě nemůže přijít k houslistovi nebo klavíristovi a říci mu: „takhle ne, dejte to sem, já vám ukážu, jak to zahrát“. Nemůže je okřiknout ve smyslu: „na vaše místo čeká řada dalších, tak co, jak jste se rozhodl?“ Potřebuje jim umět prodat to jiné pojetí. Dirigent orchestru předává hudební vizi prostřednictvím své osobnosti, očí, rukou, taktovkou, prostě celou svou duší a tělem. Například uhrančivý Herbert von Karajan nad hráči jenom zlehounka jako peříčko se vznášel, ale když přišel zlomový okamžik ve skladbě, najednou otevřel oči, udělal raz dva tři a pak je zase nechal hrát. Leonard Bernstein na pódiu zase skákal, tančil. Pulzoval celým tělem a prozpěvoval si, bručel, sršel energií a zároveň nabízel průzračnost. Nepotřeboval takový odstup od hráčů jako Karajan. Na zkouškách určité hudební pasáže někteří dirigenti dokreslují příběhem i v hudbě bez děje, když hráčům například říkají, ať si představí, že …
Dirigentské osobnosti, stejně jako manažerské, jsou velmi rozmanité. Kromě hudebních znalostí musí umět jednat s lidmi a schopnost sdělit a nakonec i sdílet hudební vizi. Jestliže orchestr má jinou představu a dirigent orchestr láme přes koleno, na interpretaci (výsledku) je to znát. Přes různost dirigentských osobností musí umět skloubit některé protikladné projevy: sebejistotu a pokoru, silný názor se schopností komunikovat jej, přesné instrukce a vize zároveň, budovat kompaktní celek a neztratit smysl pro detail a být až puntičkářský.
Zdeněk Mácal v jednom z rozhovorů řekl: „Samozřejmě většinou nechám hrát orchestr, aby mi ukázal, kam směřuje a na co je zvyklý a postupně je cílím, aby to spektrum, ve kterém
se pohybují, zaměřili tím směrem, kam bych chtěl já.“ A nedá mi to, abych nepřipojil ještě jedno dirigentské vyznání od Petra Vronského: „Pořád mě překvapuje, co ještě nevím a co ještě neumím. Ale před orchestr vždy předstupuji s vědomím, že skladbu znám, že je to nejkrásnější skladba, jaká existuje, a že musíme se všemi hráči udělat maximum pro to, aby ji takto přijalo i publikum.“
Metafor, podobností a inspirací lze nalézt pro manažerskou praxi opravdu mnoho. Dirigent řídí živé bytosti, nikoli stroje, které pracují podle not. Každý orchestr má svůj rukopis, svého ducha. Každý člen orchestru potřebuje být profesionálem, který ví, že každé odbytí se hned pozná, že potřebuje s druhými ladit, být na stejné vlnové délce.
Na HR konferenci, konané ve dnech 13.-14.11.2008 v Brně, první den večer budeme objevovat řadu dalších inspirací pomocí inscenované zkoušky. Zvu vás na ojedinělé setkání, třebas jen na večer do Besedního domu. Jedna z otázek, na kterou budeme hledat odpověď, je otázka, kterou jsem nechal bez odpovědi: Jak může mladý dirigent (Jakub Klecker) motivovat zkušené hráče?
Aby však článek, který je pro mě vstupem pro hledání paralel, nevyzněl prvoplánově propagačně, potřebuji ještě něco dodat. Potřebuji vytvořit kontrapunkt.
Když Leonard Bernstein koncem května 1990 přijel do Prahy, aby Beethovenovou Ódou na radost zakončil hudební slavnosti Pražského jara, působil jako vyčerpaný, na první pohled byl popelavý a měl potíže s dechem. Nevypadal vůbec dobře. Václav Neumann byl požádán, aby se zúčastnil koncertu a kdyby se přihodilo něco vážného, měl převzít taktovku. Ovšem Bernstainovo provedení Beethovenovy Deváté symfonie bylo hluboce osobní, překypovalo životem, vzýváním a výbuchy radosti. Zemřel v říjnu 1990 na rakovinu plic.
Vlastně to není kontrast. Každý opravdový profesionál musí být s tím, co dělá, vnitřně ztotožněný. To je snad hlavní poselství orchestru, jeho řízení, které si zažívám. Přeji vám inspiraci orchestrem.
