Pro fungující tržní prostředí je nezbytné, aby platný právní řád upravoval i instituty pro řešení situací krizového hospodářského vývoje či stavu obchodní společnosti, která není ve svém podnikání úspěšná, popřípadě z jiného důvodu se její fungování stává pro ekonomické prostředí, ve kterém se nachází, kontraproduktivní či poškozující jiné subjekty (zejména věřitele a ostatní soutěžitele). Nemožnost řešit takový stav firmy právní cestou by znamenala neřešitelnou situaci nejen pro firmu samotnou, ale i pro ostatní dotčené subjekty.

Bohužel český právní systém mnoho takových institutů nenabízí. Navíc pro existující možnosti je spíše typická zdlouhavost, neefektivnost, formálnost a jejich právní úprava často neodpovídá moderním ekonomickým podmínkám a potřebám trhu. Z tohoto důvodu můžeme být v našem tržním prostředí svědky, že základního cíle těchto institutů – t.j. aby byly minimalizovány následky neúspěšného podnikání společnosti a tato byla rychle vyřazena z trhu nebo nahrazena společností úspěšnější, se dosahuje jen velmi těžko a v omezené míře.

Příkladem takovéhoto právního nástroje je insolvenční řízení. Řešení dlužníkova úpadku zvláštním soudním řízením je nezbytné proto, že v krizové úpadkové situaci nelze porušení práv či neplnění povinností postihnout standardními procesními prostředky. Brání tomu okolnost, že při mnohosti dlužníkových závazků a nedostatku prostředků k jejich krytí, by použitím obvyklých právních prostředků byli někteří věřitelé vůči ostatním zvýhodněni, ať již proto, že splatnost jejich pohledávek nastává dříve nebo z jiných důvodů. Cílem řešení úpadku zvláštní právní úpravou proto je vyloučit preference věřitelů, pokud nejsou věcně odůvodněny jejich postavením nebo povahou jejich pohledávky. To vede k tomu, že výsledkem řízení je mnohostranné uspořádání, při němž lze vzít v úvahu i další aspekty, např. sociální. Řešení úpadku proto nemůže být pouze dvoustrannou záležitostí; nemůže tudíž fungovat např. jako alternativa postupu při vymáhání pohledávek ve dvoustranných sporech.

V současné době platný insolvenční zákon usiluje především o to, aby se naše insolvenční právo přizpůsobilo vývojovým trendům; jinak řečeno, jde o modernizaci naší úpravy. Současně se snaží překonat nedostatky, které charakterizovaly zejména vývoj úpadkového práva v devadesátých letech, a podává v tomto směru řadu nových řešení. Zásady, na nichž je vybudována, lze shrnout takto:

Úprava insolvenčního práva je úpravou komplexní, obdobně jako úprava obsažená v kodexech. To především znamená, že již nejde o další (byť rozsáhlou) novelizaci úpravy dosud platné, ale o novou souhrnnou úpravu, která stojí na vlastních zásadách, jež se od zásad, na nichž spočívá dosavadní úprava často, odlišují anebo tyto zásady modifikují. Současná úprava se proto snaží obsáhnout co nejširší záběr problematiky úpadkového práva a jeho souvislostí. To však neznamená, že by tato úprava v sobě soustředila všechny projevy a důsledky úpadku, vyžadující právní úpravu. Určitá jejich část je i nadále řešena ve zvláštních zákonech; je to nezbytné proto, že u určitých speciálních otázek je třeba respektovat jejich souvislosti a je proto třeba upravit je v jiném rámci (např. v rámci předpisů daňových, trestních, obchodních a živnostenských, apod.).

Názory na úspěšnost aplikace současného insolvenčního zákona jsou ovšem rozporuplné, proto ukáže až delší praxe zda byla zvolena správná cesta.

Doc. JUDr. Karel Schelle, CSc.
Právnická fakulta Masarykovy univerzity, Brno

článek zajistila soukromá vysoká škola B.I.B.S., a.s.