Za nevzácnější hodnotu, k níž dospěla Evropa (a ze západní Evropy se šířící okcidentální kultura) považuji princip dynamické kompatibility odlišných stránek skutečnosti. Mohl bych též použít termín, který si C.G. Jung vypůjčil od Herakleita a kterým vysvětloval dynamiku psyché, totiž enantiodromie - vzájemně regulující funkce protikladů. Chtěl bych dnes tento princip ukázat na vztahu náboženství (křesťanství) a sekularity.
Sekularita - nápadný rys západní civilizace, jak se dotvářela během moderny bývá konzervativními kritiky leckdy zaměňována za ateismus a ten zas označován za projev či příčinu morálního úpadku a řady krizových jevů dneška. Spory o sekulární charakter Západu - jehož příkladem byly nedávné dohady o znění prembule evropské ústavní smlouvy či americký spor o právo vyučovat na školách alternativní interpretace vzniku života vedle Darwinovy teorie - často vedou k takové polarizaci stanovisek, že tu proti sobě stojí dva navzájem se démonizující tábory. Oba často vykazují známky netolerance a extrémismu - na jedné straně ve jménu tradicionalisticky chápaného náboženství, na druhé straně ve jménu agresivního sekularismu. Je možné z této nešťastné polarizace vůbec najít východisko?

Co vyžaduje od církví jejich role v občanské společnosti? Touto otázkou se po léta zabývám v různých souvislostech. Uprostřed politických změn v mé vlasti i v jiných zemích středovýchodní Evropy jsem často přemýšlel, hovořil a psal o tom, jaké nové výzvy přináší tato doba církvím. Je to předně nutnost redefinovat svou sociální roli v novém politickém, sociálním a kulturním kontextu, uvědomit si nové potřeby, problémy a otázky lidí. Vyjít z úzkého prostoru, který byl církvím vnucen komunistickou represí a z mentality "kruhové obrany", hledat spojence a partnery mezi všemi, kdo zodpovědně přemýšlejí o podstatných problémech společnosti, být klidným, kompetentním hlasem ve veřejné diskusi. Skutečný vývoj církví ve většině postkomunistických zemí však šel jiným směrem: převládla tendence restaurovat poměry z dob před nástupem komunismu, mnozí křesťané včetně církevních představitelů nedokázali zvládnout "kulturní šok" a pocit strachu tváří v tvář problémům, které s sebou nese život ve svobodné společnosti. To vše vedlo v mé vlasti, České republice, k tomu, že dramaticky poklesl počet lidí, se identifikují s církvemi, převládl názor, že církve zklamaly naděje do nich vkládané po pádu komunismu, církve se staly marginálními jevy ve společnosti a na otázku, co od nich občanská společnost dnes očekává, vám mnozí odpovědí: už nic nebo skoro nic.

„Láska v Pravdě“ o povolání člověka k pravému rozvoji 
Zamyšlení nad sociální encyklikou Benedikta XVI.

1.„Caritas in Veritate“ se vztahuje k encyklice Pavla VI. „Populorum progressio“ z r.1967. Tu Benedikt XVI. považuje za „Rerum novarum“ naší doby, světověku /R.Palouš/. Za těch 40 let propojenost světa dále vzrostla, znamení doby vedou k novým otázkám, a vyžadují nové odpovědi, zvlášť když dosavadní rozvoj čelí krizi, ba naráží na své meze. Reinterpretace encykliky Pavla VI. s důrazem na kontinuitu je zde rovněž; nicméně osobité důrazy a přístupy velkého teologa k sociální nauce se mi zdají být velice plodné a inspirující. I pro nás „doma“, a to s aktuálností až udivující. Už samotná skutečnost, že taková autorita v teologii a filozofii, jakou Joseph Ratzinger je, považuje z pozice svého učitelského úřadu za nutné vyjádřit se k problematice spadající do oblasti sociálních věd, je důkazem vážnosti, kterou papež sociální dimenzi evangelia přikládá.