„Láska v Pravdě“ o povolání člověka k pravému rozvoji
Zamyšlení nad sociální encyklikou Benedikta XVI.
1.„Caritas in Veritate“ se vztahuje k encyklice Pavla VI. „Populorum progressio“ z r.1967. Tu Benedikt XVI. považuje za „Rerum novarum“ naší doby, světověku /R.Palouš/. Za těch 40 let propojenost světa dále vzrostla, znamení doby vedou k novým otázkám, a vyžadují nové odpovědi, zvlášť když dosavadní rozvoj čelí krizi, ba naráží na své meze. Reinterpretace encykliky Pavla VI. s důrazem na kontinuitu je zde rovněž; nicméně osobité důrazy a přístupy velkého teologa k sociální nauce se mi zdají být velice plodné a inspirující. I pro nás „doma“, a to s aktuálností až udivující. Už samotná skutečnost, že taková autorita v teologii a filozofii, jakou Joseph Ratzinger je, považuje z pozice svého učitelského úřadu za nutné vyjádřit se k problematice spadající do oblasti sociálních věd, je důkazem vážnosti, kterou papež sociální dimenzi evangelia přikládá.
2.Nejvyšší pastýř započal svůj učitelský úřad teologií lásky a naděje /Deus caritas est, Spe salvi/, v kontrapozici ke své poslední přednášce „jen kardinálské“- o Evropě v krizi kultur. Kritický analytický duch se podřídil „víře, naději a lásce“. Teprve poté dochází na teologii pozemských skutečností. A i zde- už v titulu encykliky- se rozumové poznání sociální nauky církve podrobuje dobrovolně lásce /„Láska je výsostnou cestou sociálního učení církve“,čl.2/. Caritas se neobejde bez charity mikrokosmu mezilidských vztahů, ale neredukuje se na rodinu a „malé skupiny“: je i láskou politickou a sociální /termín „makro-vztahy“/. Ale ani instituce samy o sobě nestačí: jde především o člověka a jeho autentický, celostní rozvoj.
3.Integrální studium člověka /obecná antropologie/ jsou příznačné pro dnešek; filozofie křesťanského personalizmu se - pod agresivním tlakem kultury a ideologie ekonomizmu a konzumizmu, vyúsťujícím v masovou ztrátu víry v život věčný- dostává ještě naléhavěji k otázkám: kdo je to člověk?, kým je sám sobě?, kam směřuje, jaký smysl má jeho úděl na zemi?. Závěr encykliky je varováním: bez Boha člověk nerozumí ani sám sobě, a ztrácí smysl života. Rozum neprosvětlený vírou je zatemněný, a ústí do iracionality.
4.Encyklika je přitakáním rozvoji člověka, ale nepracuje ani s ideou pokroku ani s konceptem „společnosti vědění“. Integrální rozvoj člověka se nedaří proto, že vědecké poznání se stále více dez-integruje, není celostní, ale fragmentární. Věda je nadějí i rostoucí hrozbou pro člověka. Hrozbou především proto, že teologie je z dnešních univerzit zapuzována buď zcela nebo ponechána v ghetu boho-vědy izolované od člověka i od života. „Sociální učení církve se zrodilo jako uplatnění nároku ´statutu občanského práva´ pro křesťanské náboženství“ /čl.56/. Dobrovolná rezignace na uplatnění tohoto nároku či vylučování náboženství z veřejného prostoru má za následek přerušení dialogu mezi rozumem a vírou, a za to se „platí velmi vysoká cena pro rozvoj lidstva“. Skutečnost, že se nám za téměř dvě desetiletí znovunabytí politických a náboženských svobod nepodařilo vybudovat univerzitní pracoviště /katedru, institut/ pro bádání a výuku v oboru sociální nauky církve, má i v našich českých podmínkách vážné následky. Přitom za stejnou dobu vznikly desítky vzdělávacích zařízení, na nichž se vyučují sociální nauky více či méně vzdálené křesťanské vizi rozvoje člověka.
5.Encyklika neužívá konceptu „technologického totalitarizmu“ s nímž přišel kardinál Martino při prezentaci Kompendia sociální nauky církve /Montecassino, duben 2006/. Nové podoby vzpoury proti Bohu /H.Arendt/ jsou však zde popsány identicky: jde o způsoby myšlení, jež si už na úrovni vědy a základního výzkumu chtějí nárokovat cestu za dalším poznáním mimo kategorie dobra a zla, a radikálně odmítají kladení jakýchkoliv omezení morální povahy. Kromě otázek tradičně pojednávaných morální teologií a filosofií /bioetika/, zde Benedikt XVI. otevřeně pojmenovává totéž zlo v ekonomii, která s přesvědčením o vlastní soběstačnosti „spojuje štěstí a spásu s imanentními formami materiálního blahobytu“ /čl.34/.
6. V encyklice nenajdeme termín „struktury hříchu“, ale hřích samotný je zde formulován s překvapující jasností právě pro pyšnou „imperiální“ ekonomii, a to pro způsob jejího uvažování, přičemž „zhoubné účinky tohoto hříchu“ se zde projevují už „dlouhou dobu“. Ekonomie, která odmítá přijímat morální hodnocení, a zapomíná, že „každé ekonomické rozhodnutí má důsledek morální povahy“, nuže taková ekonomie zavedla člověka „ke zneužívání ekonomických procesů dokonce ničivým /destructive/ způsobem“ čl.34/.
7.Zatímco v době světa rozděleného na dva nepřátelské bloky se lidstvo cítilo ohroženo poznáním dosaženým v jaderné fyzice /nukleární válka/, dnes je tato hrozba zastíněna pokroky vědění bez lásky v biologii, embryologii, medicíně- a v ekonomii. Ohrožení navíc nelze lokalizovat do „říše zla“ ovládané ateistickou totalitní ideologií, jsou přítomná všude tam, kam „vyspělá civilizace“ dosáhla. Materializmem ovládaný člověk ztrácí niternost , a lidstvo podřízené nadvládě techniky a moci peněz postrádá hnací sílu /driving force/ lásky v pravdě. Ekonomie naléhavě potřebuje etiku a kladení otázek po smyslu /finalita ekonomie/. Snaha dát ekonomii statut ontologické vědy, jakési fyziky ve společenských vědách, v níž otázky po dobru a zlu nemají místo, je nonsens, a může se změnit na snahu rozumu vymanit se z morální odpovědnosti za tento svět. Důsledkem je prohospodařená důvěra, krize důvěry. “Tato důvěra se dnes na mezinárodní úrovni ztratila a ztráta důvěry je ztrátou závažnou“ /čl.35/. Pasáže o roli důvěry v našem světě, a ve světě ekonomie a financí zvláště, jsou „přidanou hodnotou“ encykliky. V Kompendiu /2004/ se heslo „důvěra“ ještě nevyskytuje. Benedikt XVI. se tak postaral o přerušení „mlčení o podstatném“ /Jean Guitton/. M.Hollis nedávno osvětlil roli důvěry v racionálním myšlení /Trust within reason/.Za finanční krizí nestojí /jen/ chyby v propočtu kalkulace rizik „finančního inženýrství“ /čl.71/.
8.Pokračující proces individualizace jak ho popisují sociální psychologie a sociologie, a jak je metodologicky a filosoficky atributem paradigmatu moderní ekonomie, dostává podobu sebe-naplňující se hypotézy o člověku, a tato „omezená vize člověka“ exportovaná do jiných civilizací a kontinentů vedla k podlomení odvěkého konceptu obecného dobra, za jehož strážkyni se církev vždy právem pokládala. Už v čl.7 je tento úhelný kámen sociální nauky církve znovu postaven na své místo. V pozitivní teologii společného dobra pro obec-pólis- a dnes pro lidskou rodinu v globálním měřítku, rozpoznávám i přínos prof.Patricka de Laubier, sociologa a zakladatele frankofonní asociace pro sociální učení církve. V zahrnutí konceptu společného dobra do ekonomické teorie zase nacházím vklad prof.Stefano Zamagni-ho z Boloně, a šíře i celé italské školy spojené ideově s hnutím Focolare. Společnému dobru se dnes lze přiblížit už jen v pojetí trhu a hospodářství jako vícerozměrné reality. Solidární ekonomie a solidární finance nejsou jednorozměrnou maximalizací zisku, ale zahrnují i vztahy vzájemnosti , respektu ke spravedlnosti, společenské odpovědnosti. Nejen „dám abych měl“, ani jen „dám proto že musím“, ale „daruji“, starám se o bližní, nejen o sebe, o bližní už i dnes na druhém konci světa.
9.Globalizace zmenšila vzdálenosti mezi lidmi, ale neučinila nás dosud bližními, bratry. Pozitivní vzory ekonomie společenství, kultury a ducha dávání, řeholní i laické iniciativy na poli ekonomie dokládají, že takováto proměna je konkrétně možná /čl.37/. U nás jako první upozornil na potřebu přechodu ke kultuře vzájemnosti a dávání Mons.František Radkovský, inspirován italskými mysliteli z okruhu časopisu „Nuova umanita“. Jeho přednáška připravená už před 17 lety je inspirující dodnes, vlastně naléhavější dnes než dříve. Encyklika Benedikta XVI. v těchto souvislostech zdůrazňuje rozdíl mezi ryzím altruismem, a jeho předstíranými formami, které se -jako jakési mimikry- hlásí naoko ke společenské odpovědnosti, a přitom mají čistě účelovou podobu „ve prospěch existujících ekonomicko-finančních systémů“. Totéž platí i o t.zv. „business ethics“, za jejíž značkou se někdy skrývají i rozhodnutí a volby odporující spravedlnosti a pravému dobru člověka. /čl.45/. Zdání které klame se zákonitě obrací ve zklamanou důvěru poté co je prohlédnuto.
10.Globalizace je a bude tím, co z ní udělají lidé. Nebývalá mobilita kapitálu, migrace a přesuny pracovní síly, cesty za vzděláním a „brain drain“- přetahování „mozků“, turizmus, to vše potřebuje nový etický základ. Dosavadní podoba nepravého rozvoje vede k závažným poškozením životního prostředí v planetárním měřítku. „Podmaněná planeta“ B.Moldana /Karolinum 2009/ je vynikajícím českým příspěvkem v tomto ohledu. Dokumentuje, jaké „dary a služby“ země nám lidem Bůh „položil k nohám“, a jak naše narušená přirozenost vede k podmaňování si země v rozporu se záměry Stvořitele. Manifestace rozporů mezi pokleslou a pravou podobou rozvoje- s jejím ideálním nárokem na člověka- volaného Bohem k vyšším věcem k nimž jsme byli stvořeni- vede nutně k potřebě konverze, hlubokého obrácení. Encyklika klade velký důraz na otázky výchovy a kultury, změny životního stylu, proměny životních hodnot, nové mentality. Tento důraz nacházíme už u Jana Pavla II v CA: církev je volána k tomu, aby ze sebe –vedena Duchem- vydala mohutné kulturní a výchovné působení v tomto směru, a to v rozmanitých kulturách a tradicích různých kontinentů a civilizací. „Láska v pravdě“ je tím dalším důležitým krokem: poskytuje světlo, pojmenovává dosavadní nezdary a selhání na cestě za rozvojem pravým, následováním Krista. Benedikt XVI. zdůrazňuje, že globální rozvoj je polycentrický a polyvalentní, má více center a soupeří v něm vícero hodnotových systémů. Evropa je jedním z těch důležitých: ale nachází se v „krizi kultur“, stejně jako USA, donedávna nesporný světový hegemon a lídr. Rozvoj založený na solidaritě je i cestou ven z krize; i během ní ekonomiky největších národů světa, Číny, Indie, Brazílie, rostou. Prof. Patrick de Laubier s jeho ideou „létající univerzity“ vzdělávání v sociální nauce církve, už léta poukazuje na to, že těžiště církve je dnes právě v těchto zemích, včetně řádů a kongregací, jež mají už staletou zkušenost se vzděláváním a misijním působením. Nejpočetnější provincie jezuitů a salesiánů jsou dnes v Indii. Odhaduje se, že v Číně je potlačovaná církev už početnější než „členská základna“ vládnoucí strany. Ortodoxní církve Východu čelí dnes hluboké společenské morální, kulturní a demografické krizi, ale nová vlna duchovních povolání- zaplacená drahocennou krví milionů mučedníků komunizmu- dává i zde šanci na vzestup. Největší katolickou zemí na světě je dnes Brazílie, vůči níž se zdá být Evropa jen „přívěskem“. De Laubier- autor tohoto příměru- si však klade naléhavou otázku : nepovede i tam rychlý ekonomický růst- jako v Irsku- ke „směně materiálního blahobytu za víru“? Ve všech těchto kulturních „pólech“ se rozhoduje o podobě nových cest za integrálním rozvojem člověka a lidstva. I my věřící jsme náchylní vidět svět optikou geopolitiky zájmů, Kristovo tajemné tělo, církev, dělá pokroky podle jiné logiky. I naše malá země v srdci Evropy se podílí na tomto dynamickém procesu rozvoje „celého člověka a každého člověka“. Caritas in Veritate je světlem na té cestě. Je i na nás, aby tato svíce rozžehnutá sv.Otcem, nezůstala ukryta „pod kbelíkem“.
Lubomír Mlčoch
